Biografie
Martin Smolka (*1959 v Praze) vstoupil do české hudby zkraje osmdesátých let, kdy spolu s Miroslavem Pudlákem a později Petrem Kofroněm stál u zrodu souboru Agon. Ten se na přelomu 80. a 90. let stal nejvýznamnějším zprostředkovatelem repertoáru světové hudební avantgardy na naší scéně, na níž tehdy zcela dominovala oficiálně protežovaná domácí pseudomoderna. Na počátku Smolkovy skladatelské dráhy lze identifikovat vlivy postwebernismu, minimalismu, americké experimentální hudby a Polské školy.
Počátkem devadesátých letech Smolku zajímaly bizarní nástrojové techniky a zdroje zvuku (velmi podladěné struny, staré gramofony, různé předměty v roli bicích nástrojů apod.). Smolka jich využíval ke stylizaci zvuků odpozorovaných z přírody či města, o některých skladbách z té doby hovoří jako o "zvukových fotografiích" (např. L'Orch pour l'Orch z roku 1990 je zčásti "portrétem" nočních zvuků seřaďovacího nádraží). Reálné zvuky přitom Smolka vybíral z hlediska jejich výrazového náboje, respektive je směrem k určitému emočnímu vyznění stylizoval (výmluvný je např. název jedné ze Smolkových nejsilnějších skladeb: Déšť, nějaké okno, střechy, komíny, holubi a tak… a taky železniční mosty).
Metaforicky řečeno Smolkova hudba osciluje kolem dvou pólů: 1) nakřápnuté bujaré veselí, hudba kulhajícího orchestrionu, příznačné civilizační zvuky, folklórní či dechová kapela hrající pokud možno falešně; 2) teskné vzpomínky, rozbolavělá touha, nostalgické echo zvuků bodu 1. Tomu odpovídá i obvyklá strategie výstavby Smolkových skladeb: ty tvoří téměř pravidelně juxtapozice vnitřně homogenních a vzájemně ostře kontrastujících formových segmentů, které svou opozicí pomalu – rychle, vesele – smutně, hřmotně – jemně apod. vlastně odpovídají "sonátovým" kategoriím hlavní téma – vedlejší téma. Smolka však často pracuje s ostrým, jakoby filmovým střihem, evolučnost bývá potlačena, švy přiznány, dynamické a texturní rozdíly vyhroceny, základním principem je opakování.
S bytostně emocionálním laděním Smolkových skladeb souvisí také využívání mikrointervalů, sloužících skladateli jednak k evokaci reálných zvuků, jednak k "rozlaďování" tradičních harmonických a melodických útvarů – motivací tohoto v zásadě podvratného uchopení zděděného materiálu je další zesílení nebo znovuprobuzení jeho emočního potenciálu (např. Solitudo pro ensemble). Koncem devadesátých let se Smolkova pozornost zaměřila právě na "recyklaci" mikrointervalově deformovaných a kolážovitě sestavovaných prvků tradiční hudby (Remix, Redream, Reflight pro orchestr). V posledních přibližně deseti letech se navíc Smolkův zájem obrací k vokální hudbě, zejména tvorbě pro sbor (Poema de balcones pro sbor, Psalmus 114 pro sbor a orchestr aj.).
Hudba Martina Smolky je uváděna především v zahraničí. Mezi objednavateli jeho skladeb nalezneme nejrenomovanější evropské ansámbly a festivaly. U nás je znám především díky opeře Nagano, za kterou obdržel cenu Alfréda Radoka. Od roku 2003 vyučuje skladbu na brněnské JAMU. Příležitostně se věnuje psaní filmové hudby. Vystudoval kompozici na Hudební fakultě AMU, význam však pro něho mělo především soukromé studium u Marka Kopelenta.
Petr Bakla, 2011
