(CZ)

Tato dlouhá skladba jako by byla sestavena z několika jednoduchých zadání: Zabuč dole - zavřískej nahoře. Zakňourej tichounce - zaduj či zaduň naplno. Zabeč sveřepě - zalkej zoufale. Vévodí zvukomalba: Poprchává. Pouliční kytarista a harmonikář hrají, hluk hlučí, život pádí. Duní vlak, lodě a vlaky táhle troubí, zní ozvěna. Několik těchto prvků (třeba ono poprchává + kňourej tichounce), mnohokrát zopakovaných a přeskupených, tvoří blok. Bloky jsem kladl a proměňoval podle algoritmu, vypůjčeného z knihy Itala Calvina Neviditelná města.

Na jaře roku 1992, kdy jsem skladbu psal, jsem rozjitřeně prožíval proměny rodné Prahy. Zakoušel jsem rozporuplné pocity. Radost z toho, že se město konečně probudilo, a zároveň stesk po jeho někdejší poezii. Po tom, jak se jen tiše drolilo. Ale důkazy, že skladba vypovídá právě o tom, nemám.

Martin Smolka

(EN)

This long composition seemed to comprise a few simple tasks: Moo low - screech high. Whine softly - rumble full blast. Bleat ferociously - lament desperately. Onomatopoeia predominates: Drizzle. A street guitarist and an accordionist are playing, the noise is noisy, life rushes along. A train thunders, boats and trains hoot lingeringly, an echo re-echoes.

Some of these elements (e.g. drizzle + whine softly), repeated many times and rearranged, form a block. I laid the blocks and shifted them around according to an algorithm borrowed from Italo Calvino's book Invisible Cities.

In the spring of 1992 when I composed the piece, I was witnessing with emotion the transformation of my native Prague. I had contradictory feelings: I was pleased that my city had woken up at last, while at the same time I regretted the loss of some of the former poetry, the way the city had been quietly crumbling away. But I have no proof that that is the message of the composition.

Martin Smolka