(CZ)

(psáno pro odloženou premiéru na Velikonočním festivalu duchovní hudby v Brně 2020)

Psal jsem už nejednou v latině. Ale teď, když konečně přišla příležitost psát duchovní hudbu do českého prostředí a pro zdejší interprety, zlákala mě čeština a ještě něco navíc.

Jednou jsem v nádražním knihkupectví hledal čtení do vlaku a vzadu mezi nejzlevněnějšími knihami (mezi chudými) jsem našel titul „Po naszymu“. Nadšenci, studenti gymnázia v Beskydech, sestavili knížečku o svém mizejícím mateřském jazyce, o nářečí česko-polského pomezí kolem Těšína. Nářečí popsali, vedli rozhovory s různými mluvčími a uvedli příklady literární tvorby „po našymu“.

Niedzielne rano, báseň od Aniely Kupiec (1920-2019). Očarování nedělním ránem. V nářečí, které je někde mezi polštinou a češtinou, to chvíli šumí, chvíli jakoby hladce klouže, svítí měkká i, zvonící zvony voní („zvuny zvuňjo“). I jemná groteska může být modlitbou: staré smrky, vládci lesa, stojí v pozoru na počest Krista – „Knížete Pokoje“, který přichází přes pole po mezi. Představuji si, jak se špičky smrků lehounce kývají ve vánku, a proto se jejich tóny lehounce prohýbají, o zlomek tónu nííííž, a zase zpět. A jelikož jsme v chrámu a všude kolem se bude zpívat renesanční hudba, líbí se mi, jak toto nářečí působí archaicky: „Zwuny zwunió, ich pješň šie we šwjat niešie“.

Měl jsem za úkol přispět svou skladbou k oslavě velikonoční radosti. Ne Getsemany, ne pašije, ale radost ze Vzkříšení. Měl jsem na stole texty sobotního obřadu a na mysli tu milovanou chvíli, kdy se náhle rozsvítí kostel a zahřmí varhany (u nás u sv. Salvátora na Starém Městě pražském divokost radosti ještě umocňuje zvuk saxofonu Jiřího Stivína, který kvílí a klouže a vznáší se nad akordy varhan jako duch nad vodami). Zmapoval jsem v evangeliích všechny záhadné postavy a svítící roucha u hrobu. Ale nakonec jsem zvolil tiché prosluněné nedělní ráno v našich krajích.

Z hlediska přírodovědy tam jsou určité nesrovnalosti – pryskyřník rozkvétá až v květnu, mateřídouška dokonce až v červenci. Žluvy se prý ozývají koncem dubna, konipásci i dříve v dubnu, ti by tedy velikonoce mohli stihnout, ale jisté je to jen u těch drozdů. A utichnutí cvrčků v poli, to taky voní spíš létem. Ty nesrovnalosti se mi líbí, jako se mi líbí v lidových jesličkách kominík a selka s husou v košíku vedle velblouda a slona. Věřím, doufám, že v tomto Nedělním ránu Velikonoce nějak přítomny jsou – když „noční mraky jsou už svázané“, „zlo se vyplašeně dalo na útěk“ a „potok světla vystoupil z břehů“, jde jistě o nedělní ráno rán. A když chvilku půjdem, možná se k nám připojí i On, „Kníže Nebes“, „Kšionže Niebios“.

Dosud jsem skladbu slyšel jen v duchu, nebo odklopýtanou na piáně. Těším se na její probuzení zvukem Cappelly Mariany, na andělskou hladkost jejich hlasů, jak se budou vznášet pod stropem stroze krásného chrámu sv. Augustina na Kraví hoře. Andělské hlasy, lehce ušpiněné tou po-našymu- češtinou, jejím šumem, šustotem a ševelem.

Martin Smolka