(CZ)

V touze vynajít neznámé, zvláštní zvuky, trávili jsme s violistou René Váchou spoustu času přelaďováním jeho violy a zkoušením nejnemožnějších způsobů hry. Pokusy jsme nahrávali a já z nich pak doma vybíral materiál pro novou skladbu. Nejpůsobivějším objevem byl zvuk a souzvuky přirozených flažoletů a hluboké bzučivé mňoukání prázdných podladěných strun. U podladěných neopředených strun jsem měl nevysvětlitelný vjem "pískových" tónů.

Přeladění má i své nevýhody. Povolené struny smyčci uhýbají, flažolety se na nich špatně ozývají, úkolem téměř nesplnitelným je zahrát flažoletový dvojhmat na strunách, z nichž jedna je napjatá a druhá povolená. Vadí to hlavně interpretům, pro mě jsou často pravě ty "chybné" polotóny a všelijaká zaskřípnutí vítaným dobrodružstvím.

Podobná hledání jsem pak podnikl s violoncellistou Vojtou Havlem a s flétnistkou Veronikou Kopelentovou. Přelaďovací objevy na flétně zůstaly většinou v rovině jemných odstínů zvukově barevných. Pozdější interpret Přeladěných nástrojů v Norsku je dlouho marně zkoušel napodobit a nakonec to vzdal se slovy "to bych musel mít lacinější flétnu".

Sám jsem vynašel zvláštní způsob preparace klavíru. Poměrně tlustý šroub se prostrčí po cageovsku mezi struny jediného tónu, ale tak, že klavírní kladívko místo na struny naráží na spodní konec šroubu. Zní to jako zvon či gong, slyšený z dáli.

Napětí v této skladbě většinou klesá. Používal jsem totiž repetice s vypouštění. Úsek hudby se několikrát opakuje, ale v každém dalším uvedení jsou některé tóny nahrazeny tichem. Tehdy mě zajímalo, jak se tímto jednoduchým postupem proměňuje obyčejná hudební fráze v soustavu osamocených zvuků (myslel jsem přitom na Weberna).

Poetičtěji jsem to prezentoval v koncertním programu:

Hlavním tématem Hudby pro přeladěné nástroje je rozklad, rozpad. Slibná, nadějeplná myšlenka probouzí očekávání, že se bude rozvíjet. Místo toho je omílána, přičemž tu a tam se z ní něco zamlči, vypustí, aby po několikerém zopakování už ani nebyla sama sebou. Přečkáme-li krizi, jednou jistě vtrhne s plnou silou myšlenka nová. Bude přinejmenším slibná, nadějeplná... To celé se děje stále dokola, v podstatě beze změny. Jen jediné se vyvíjí vpřed, nebo přesněji do hloubi - smutek. Ten je, zdá se, bezedný.

Slovo k premiéře v roce 1988:

Hudbu pro přeladěné nástroje lze označit za uskutečnění poezie. Vrací básnickým obrazům skutečnost, vyvrací básnické obrazy skutečností:

"Začínal výdrží tremol, která jsou po několik taktů slyšet samotná - zabírají celé popředí - pak pajednou jako by se vzdálila a objeví se malá věta, tančící, pastorální, vsunutá, epizodická, náležející jinému světu... Zdálo se, že věta zná marnost štěstí, k němuž ukazovala cestu."

Marcel Proust - Hledání ztraceného času

"Graciézně vinuté akordy tří prodloužovaných tónů jakýchsi imitují subtilní pochod zapomenuté koledy."

"Jen lesních viol smích."

"Chci míti divné kouzlo starých ironických balad

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí."

Karel Hlaváček - Pozdě k ránu

Martin Smolka

(EN)

Out of a desire to discover unknown peculiar sounds, violist René Vácha and I spent a long time re-tuning his viola and trying the most impossible ways of playing. We recorded those experiments and back home I selected material from it for a new composition. The most impressive discovery was the sound of the natural harmonic and the harmony of natural harmonics together, as well as the deep buzz of under-tuned open strings. In the case of unwound under-tuned strings I had an inexplicable awareness of "sandy" tones.

Re-tuning has its disadvantages. Loosened strings evade the bow and natural harmonics don't resound well on them. Also it is an almost impossible task to play natural harmonic double-stopping when one string is taut and the other loose. It is the players who mind most of all - for myself, I find that those "faulty" half-tones and various screechings are often a welcome adventure.

I later undertook a similar experiment with the cellist Vojta Havel and the flautist Veronika Kopelentová. The "re-tuning" discoveries on the flute remained mostly at the level of fine shades of tone colour. A subsequent performer of Retuned Instruments in Norway tried in vain to imitate them and in the end gave up, saying "I'd have to get a cheaper flute".

I myself found a rather unusual way of preparing the piano. A fairly thick screw is pushed between the strings of a single note in Cage fashion, but in such a way that the hammer strikes the end of screw instead of the string. It sounds like a bell or gong heard from afar.

In the course of this composition the tension generally recedes. This is because in the repeats I ask for omissions. A particular passage is repeated several times but in each subsequent repeat some notes are replaced by silence. At the time I was intrested to see how such a simple procedure might transform an ordinary musical phrase into a collection of solitary sounds (and I had Webern in mind).

I described it rather more poetically in the concert programme:

The main subject-matter of Music for re-tuned instruments is disintegration, dissolution. A promising idea awakens the expectation that it will develop. Instead it is repeated ad nauseam while here and there some part of it is omitted, so that after a number of repeats it is unrecognisable. If we weather the crisis, a new idea is bound to arrive with full force some time. At least it will be promising... This all proceeds over and over again, virtually unchanged. Only one thing moves forward, or becomes more intense: sadness. And that sadness is bottomless, apparently.

Notes for the premiere in 1988:

Music for Re-tuned Instruments can be described as the implementation of poetry. It returns reality to poetic images and overturns poetic images with reality:

"It started with sustained tremolos, which after several bars are heard singly - taking over the entire foreground - then suddenly they seem to fade into the distance and small phrase appeared - dancing, pastoral, interpolated, episodic, belonging to another world... That phrase seemed to know the futility of the happiness to which it pointed."

Marcel Proust - In Search of Lost Time

"The gracefully coiled chords of three sustained notes seemed to imitate the subtle march of forgotten carols."

"Just the laughter of violas in the woods."

"I want to have the strange magic of old ironic ballads and have the timid, though fine, sound that numbs the senses."

Karel Hlaváček - Towards morning

Martin Smolka