(CZ)

Skutečně hudbu skládám. Nejdřív sbírám zvuky, láskyplně, fandovsky. Pak je skládám. Kladu je vedle sebe, kladu je na sebe. Mám rád, když se podaří evokovat více světů či pocitů najednou, třeba směšnost i smutek dohromady. A pak mám rád, když je to celé trochu ušmudlané realitou. Dejme tomu, že paňáca z pokliček a pér od auta směšně tancuje – rozesmává, ale i příšerně rozteskňuje. Umění potrefené obyčejností a nedokonalostí světa, jako to miluju u Hrabala.

Co mě přitahuje na andělech? Už ta bezpodmínečná dobrota a laskavost, kterou nese anděl v běžné řeči („Vy jste anděl“). A čistý půvab všemožných vyobrazení – baculatý naháček v povětří, vážná vzpřímená dívka s křídly. A k tomu neohraničenost, neukotvenost pojmu, veliký prostor pro představivost, i pro vymýšlení nesmyslů. Ale přitom jsme stále v dotyku s posvátností, s podstatným.

„Andělské schody“ jsou dlouhá, skoro třicetiminutová skladba v pěti částech. Souvislost s anděly je vymyšlená, vysněná a také vyvzpomínaná z dětství – po Andělských schodech vedla silnice z Malé Svaté Hory u Mníšku i za nejhlubší normalizace. Ale žádné důkazy pro přítomnost andělů v těchto tónech nemám. Ani v těch, které jsou pečlivě, velejemně, o šestinotón rozladěné.

Martin Smolka