Nagano, operu o třech třetinách a prodloužení (2002) premiérovalo 8. dubna 2004 Stavovské divadlo. v reprízách byla honba za lístky až urputná. Publikum se rozlomilo: jedni se bavili, druzí hořekovali, že se hanobí Mozartův dům a česká hymna, ale zůstali na recepci na závěr. Pomíjím výtku, že Nagano vůbec není opera. Neznám závaznou definici moderní opery, a snad ani neexistuje. Nagano je konverzační, nemá árie, má písničku-ukolébavku a sporé hudební fráze. Přesto je plné hudby, a to velmi výstižné a funkční. Orchestr je komorní. Co dělá z Nagana zajímavý kus, je účinné promísení slova, hudby a jevištní akce. Vše vznikalo v symbióze, sportovně řečeno, v souhře. Hudba a slovo vrůstají společně do tématu a vrcholí v komice po způsobu Papouškových filmů a cimrmanovské poetiky. Dílo označili autoři jasně: "Nagano, čili Hokej v opeře, neboli Ostrov Hokej-do. Libreto: Jaroslav Dušek a Martin Smolka s užitím úryvku z Haškova Švejka a básně staročínského básníka Š´te. Tato operní fantazie se odvíjí od skutečného příběhu vítězství českého hokejového týmu na Olympijských hrách v japonském Naganu roku 1998.

Autoři přepsali do operní fantazie lidově opojnou chvíli, kdy se z českých hokejistů stali "zlatí hoši", národ jásal, vítal je prezident Havel, mnohou mysl kalil alkohol a národnostní emoce dosahovaly maxima. Opera obsahuje přípravy v posilovně, hokejový zápas, nervozitu a hecování před zápasem, klíčové body utkání, ceremoniál předávání medailí (včetně omylu šéfa Samaranche, který brankaři Hniličkovi medaili nedal). Operní jeviště je na čas ledová plocha, nastoupí hráči i rozhodčí, brankář Dominik Hašek a Jaromír Jágr, kapitán Růžička, obránce Svoboda, Reichl a Ručínský a ostatní hráči. Náhradník, brankář Hnilička, upřesňuje dění přímo v Naganu a rodiče Hniličkovi drží palce a kibic doma u televize pěkně komód, s pivíčkem, v trenkách a v natáčkách. (Z výkonu profesně přesného Bohuslava Maršíka nepoznáš, že se mu Nagano nelíbí).

Do hudby není dán jen hokejový zápas, Nagano má i prolog – Příjezd hokejistů, novodobých gladiátorů, opentlených módním luxusem a závěr – Prodloužení (Let) zpět se závěrečným andělským chórem. Už tento rámec vsouvá námět hokeje do kategorií kumštovní, do hry myšlenek, slov a zvuků, do estetiky hravosti. Příjezd každého hráče sleduje kameraman z ulice až na jeviště a filmová, živá informace ze zákulisí je zábavná. Scéna vrcholí vstupem hráčů na jeviště, zažehnutím olympijského ohně a sborovým „Kalokagathiá! Nechť žár srdce pravého reka z olova svalů zlato vytaví!“ Rekovní atmosféru, operně pompézní jazyk a dojímavě šlágrovou melodiku šlehá hovorový jazyk s běžnými vulgarismy „prdlajs, hovňajs“… Jágra výborně a s nadhledem zpívá Aleš Briscein, Jágrův zasněný duet s ledovou plochou (tj. ženským sborem) „Jak chladná, chladná pláň ledová“ utne hecování hráčů v šatně „Vole, vole…“ a jistota: „Hašan lapí“. Dominik Hašek je bůh, je heslo davu. Převedeno do opery? Hašek je kontratenor a z hudební historie víme, že kontratenor patří zbožštěným hrdinům. Jako božstvo zpívá pouze latinsky. Kanadský útočník, basista (skvělý Zdeněk Plech) zas anglicky: „Hell, go to the hell!“ Jak na to božský Dominik? „Coeli coelorum…“

Inteligentní dotažení nápadů, humor a symboliku komiky, blábolu, hecu a nadsázky má stejnorodě humorná poetika jevištní. Architekt Bořek Šípek vymyslel funkční hrací plochu a kostýmy s našitými svaly, takže operní pěvce rázem přetvořil ve svalnatý hokejový tým. Zlatá medaile za úspěch patří režiséru Ondřeji Havelkovi. Role zdvojil a díky choreografu Martinu Vranému rozhýbal tak, že simulovaný zápas je perfektně zpoetizovaný. Puk je tanečnice, hráči pohazovaná i nezávislá, v pravém okamžiku dovede vklouznout do branky. Nejvtipnější je role Dominika Haška. Dvojníci, kontratenor Jan Mikušek a tanečník, vynikající breakdancer Tomáš Veselý, jsou kostýmem a vzrůstem k nerozeznání, střídají a stupňují své kreace do maxima a přidávají napětí. Nadlehčený patriotismus – „Domů, domů, mysl se zatoulává“, humorný pathos – „Hosana máme Hašana!“, vtip roztočený kolem Haška-boha – ukolébavka Na ostrově Hokejdo narodil se boží vnuk, hrátky se jménem, takže v závěru se o poctu a heslo – „Hašek na Hrad“ – dere Hašek spisovatel, … podařená satira novodobého olympanství. Hrdinové rostou na daných a odchytaných góĺech, to hýbe davovou myslí. Glorifikace, prohry a vítězství, sláva, patriotství jsou témata v hudbě zabudovaná a v operách bezpočtukrát prozpívaná. Jen dějové mantinely známe jiné, historie válek a bojů o trůn, o ženy. Smolka měl hudební terén připravený, měl co parafrázovat a umí to. Ostatně příprava konkretisty a milovníka pazvuků se mu vyplatila. Partitura mohla být místy hutnější a více vynalézavá, ale právě ta míra propojení autorského podílu s legráckou slova a scény je sympatická. Smolkova hudba se nepředvádí, slouží myšlence. Dobře skočili autoři Nagana na led – do re mi fa sol la si góóól! – vyhráli.